Ahojte,
Chtela jsem zalozit vlakno ktere se bude venovat digitalni transformaci verejne spravy a barieram ktere stoji v ceste + napady jak je obejit.
Potrebujeme zmapovat teren a fakta usporadat tak, abychom to mohli posunout dal, pozor nehledam chyby! Potrebuji vedet soucasny stav a co s nim dal.
Vykopnu tady jednim dobrym clankem, ktery popisuje “Twenty reasons why product organization transformations fail”
Kde vidite v soucasnosti bariery digitalni transformace verejne spravy?
Tak já vykopnu! Slýchám toho hodně, začnu namátkou:
Z mnoha zdrojů víme, že zakázky na digitální produkty nebo služby prakticky nejde vysoutěžit tak, jak by bylo potřeba. V prostředí veřejné správy vznikají z různých důvodů velmi často obří monolitické zakázky za stovky milionů korun, které je potřeba maniakálně přesně specifikovat dopředu. To je trochu jako kdybychom chtěli do detailu předem na tahy naplánovat bitvu u Slavkova a následně to mohli už jen spustit a dívat se, jestli jsme to naplánovali dobře. Taky to podle toho často dopadá.
V poslední době o tom mluvil například Martin Mesršmíd, ředitel DIA, v rozhovoru pro Rozhlas:
Poslední, co mě vnitřně zklamalo, byla otázka zakázková. Třeba z mého pohledu naprosto obsahově nesouvisející zakázky musejí být z nějakého zákonného důvodu soutěženy dohromady, jako jedna velká zakázka. Nechali jsme si na to dělat právní rozbor, a zjistili jsme, že skutečně soudy takto rozhodují.
Čili já budu muset do jedné velké nadlimitní zakázky dělené na části dát pět nesouvisejících věcí. Jen proto, že to má náležitosti, které to jakýmsi způsobem propojují. To mě překvapuje, a částečně jsem z toho zklamán. Samozřejmě to uděláme, jak je potřeba, ale znamená to, že musím obcházet překážky, které jsem nečekal.
Případně tady Michal Bláha v rozhovoru pro Forbes:
Stát má obecně při zadávání zakázek velmi omezené možnosti výběru dodavatele. Vše se musí soutěžit podle zákona o zadávání veřejných zakázek, což například znamená, že nemůžete snadno vyloučit dodavatele, s nímž máte historicky špatnou zkušenost nebo který odvedl v minulosti průměrnou či dokonce podprůměrnou práci.
Zároveň je tam velká byrokracie a poměrně široké možnosti, jak mohou neúspěšní dodavatelé zakázku prodlužovat, odvolávat se a jiným způsobem bránit jejímu uskutečnění. Bez ohledu na to, zda bylo vše v pořádku, nebo ne.
Odvolacím orgánem je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nebo soudy, které často rozhodují velmi formalisticky, nikoli věcně. Tím se realizace zakázek komplikuje, velmi často prodražuje, ale co je hlavní, taky protahuje. Soukromá sféra takové problémy vůbec nemusí řešit.
Nevím, co přesně je tady potřeba změnit, ale určitě bude potřeba vybudovat příklady dobré praxe, jak se dají s rozumným rizikem soutěžit tyhle zakázky, aniž by byly předem nastavené blbě anebo hrozilo, že po vás půjde ÚOHS nebo někdo další. A pokud to při současné legislativě fakt nejde, tak ju změnit.
To co popisuje Michal je takova jeho mantra, rikal to uz leta pane 2019 a urcite se to deje, o tom nepochybuju.
Ale nemyslim si, ze to je ten hlavni problem. Soukroma sfera to napriklad rika take, ze nejvetsi problem je byrokracie kolem “propousteni lidi” (coz je 1:1, co rika Michal => problem je ze subjekty maji nejaka prava a dokonce je lze vymahat, kam ten svet speje, to se za Cisare pana nedelo!). Kdyby se pravne zjednodusil vztah zamestnavatel <> zamestnanec, tak by ekonomika rostla do nebes.
Ale u zakazek, co jsem videl na vlastni oci ja na nic z toho, co on popisuje v podstate nedojde. Hlavne proto, ze je to rozbite jeste mnohem drive, nez bych resil historicky spatneho dodavatele. Jsou to blbe nastavene dotacni tituly (musi se soutezit vse na jednou a jako vysledny produkt, ne sluzba) a neschopnost “jednotneho vyjednavani” statu s dodavateli. Jako napriklad nastaveni vlastnictvi dat a kodu. Nastaveni podminek API ke sluzbam. Tohle je zasadni rozdil US vs Cesko.
Podle mě je to myšlené trochu jinak, ne jako oslabení už tak dost očůrávaného zákoníku práce. Kdykoliv jsem to slyšel zmíněné, bylo to myšlené tak, že bys zvýšil „vyhoditelnost lidí“, ale současně s tím zavedl rychlejší, ideálně automatickou sociální síť, aby pro lidi ten odchod z práce nebyl ekonomicky takové trauma.
Protože současná situace reálně vede k tomu, že hromada lidí nikdy neuvidí normální pracovní smlouvu, jedou na různé DPP a DPČ a IČO a podobně. Což je špatné pro ty „zaměstnance“ i pro stát. (Pardon za offtopic.)
Mno, to je zajimavy vyklad. Ja jsem narazel na to, ze Michal tvrdi: “To se v soukrome sfere nedeje a proto je statni sfera pomala” a vedle toho soukroma sfera tvrdi: “Tohle presne se nam deje v soukrome sfere a proto je ekonomika pomala”.
Nerikam, ze jsem pro nejake specificke zamestnanecke benefity. Ale jsme v Evrope nastaveni vice socialisticky (nez US) a nemyslim si, ze je to spatne. Americka cesta neni nutne jedina spravna, i kdyz by to pohled na ekonomicka cisla mohl rozporovat.
Ha a vybehl na me clanek, ktery na tvoji “vizi technooptimisticke budoucnosti” az bude snazsi propousteni lidi a nastane ten ekonomicky rust de-facto primo reaguje:
Nahoda? Nemyslim si!
Dekuji mnohokrat za vase vstupy 
Martine, mohl by jsi prosim tohle jeste trochu dovysvetlit. Zajimalo by me, co myslis ze se musi soutezit vse na jednou a jako vysledny produkt, ne sluzba.
Jednoduchy priklad:
Mesto musi podle zakona umoznit digitalni pristup ke sluzbam do data XYZ. Nase oblibene tema s krycim nazvem “formulare”.
Stat jim s tim chce pomoct a vyda dotacni/grantovy titul, ze pokryje 80% nakladu za splneni podminek A, B, C…
V podminkach ji mimo jine, ze cele reseni (a.k.a. Portal Brnana) musi mesto vysoutezit jako jednu verejnou zakazku a musi to byt soutez na “produkt”. Nemuze napriklad vysoutezit objem designerske a vyvojarske prace.
Takze mesto ma dve moznosti. Naplnit podminky dotacni vyzvy a soutezit to jako jeden vysledny produkt. A nebo si to delat podle sebe, za sve penize.
*priklad je to uplne smysleny a jakakoli podobnost s realitou je ciste nahodna.
V Respektu zrovna vyšel rozhovor, který bezvadně ilustruje další klíčovou bariéru:
Není to digitalizace, ale většina těch problémů bude úplně stejná. Odemčený odkaz:
Pár vypečených citací:
Úřednické vedení se vnímá jako jeho opečovávatelé. Zajišťují, aby běžely věci, které mají ze zákona běžet, a neděly se žádné nepravosti. A to jim stačí. Málokdo z nich se vnímá jako někdo, kdo by měl věci posouvat dopředu. A v čemkoli, co se děje navíc, vidí spíš riziko.
Ministerstva jsou zahlcená tzv. urgentními problémy. A nikdo nedokáže prioritizovat věci, které jsou skutečně důležité. Když to řeknu velmi zjednodušeně, tak půl roku se řeší rozpočet na příští rok a druhou půlku roku se řeší příprava na řešení rozpočtu na ten následující.
Nebo další věc: je tady příliš velký důraz na chybu. To je pochopitelné, třeba když rozdělujete dotace nebo řešíte, aby někdo nebyl krácen o svá práva. Ale když potřebujete vymyslet něco nového, tak bát se chyby je strašný mor. Pak platí, že kdo nic nevymyslí, nic nezkazí. A bohužel kultura na ministerstvu je taková, že všichni jsou naučeni hledat chyby, zároveň je to strašně formalistické, všichni jsou na vás oškliví, aniž by si to uvědomovali. Místo aby vám pomáhali hledat řešení, tak nacházejí nové a nové problémy, které kladou jako nepřekonatelné překážky. A i když si na to zvyknete, tak je to strašně náročné. Je to taková fraktální bažina: každý další krok, který uděláte, vám nezmenšuje bažinu před vámi, ale otevírá novou.
(„Fraktální bažina“ je skvělé spojení, na které bych určitě pamatoval, až zase budeme chtít potisknout nějaký merch Česko.Digital!)
O té prioritizaci mluví hezky i Martin Mesršmíd v rozhovoru pro Enku (odemčený odkaz):
Státní správa jako celek je zavalená prioritami a povinnostmi. Je neuvěřitelné, s čím vším se musí úředníci potýkat a kolik se na ně valí povinností. Svým způsobem jsme jen další úřad, který jim na hrb přidává povinnosti. Někteří se na to dívají tak, že za nimi jdeme a chceme po nich, ať otevírají svá data, aby vystavili své služby pro ostatní úřady a uživatele. Do toho ale bojují s nařízeními EU, implementací zákonů, optimalizací vlastních procesů, se snižováním stavů…
Je to hrozně moc povinností, které běží neustále. Máte třeba seznam osmdesáti nejvyšších priorit a čtyři sta priorit s nižší naléhavostí. Digitalizace je tam jedna z nich.
Osmdesát nejvyšších priorit made my day 
A ještě k tématu legislativních překážek tu máme aktuální systém Dipsy (jehož spuštění řešíme ve vedlejším tématu). Viz Rozhlas:
Cermat systém soutěžil loni v červenci, tedy řekněme půl roku před plánovaným spuštěním. Jeden z neúspěšných účastníků soutěže ale podal námitku, takže se to celé zaseklo a v říjnu Cermat soutěž zrušil, protože došel čas, a rozhodl se to naprogramovat sám. (Ovšem už v slušně šibeničním termínu.)
Ten systém vypadá jako něco, co by se za toho půl roku bývalo dalo dát kvalitně dohromady, tou soutěží se to dost zkomplikovalo. (Nemám ambice tady hodnotit, kde přesně byla chyba v tomhle případě – jde mně o tu ilustraci.)
Narazil jsem k tématu na dobrou citaci od Lukáše Houdka z HateFree v knize Odolná společnost:
Součástí tohoto ministerstva jsou různé servisní odbory, které by nám měly pomáhat. Místo toho nám ale mnohdy procesně házejí klacky pod nohy. Vše se současně musí soutěžit jako veřejné zakázky, které trvají neskutečně dlouho. Pořád musíme o něčem jednat s právníky. A nakonec se objevují dílčí procesní problémy. Když budu mluvit konkrétně, měli jsme dělat třeba spoty pro televizi, jejichž výroba se musí také soutěžit jako tendr. Najednou nám bylo řečeno, že spoty patří do jiné kolonky – avšak změnit to trvá několik měsíců, pokud to vůbec jde. Jedinou možností nakonec bylo natočit si je sami, pro což však nemáme odpovídající podmínky a vybavení… Já mám vždy tendenci hledat náhradní řešení, ale teď už jsem v jednu chvíli řekl, že to vzdávám, že nové spoty v televizi holt nebudou, protože já sám je natáčet nebudu. Já už se na téhle pozici naučil tolik věcí! Za chvíli budu snad programovat i weby.
Celá kniha je k mání online.
Skvělý rozhovor s Matějem Chytilem z BYRO na téma bariér:
A tady další výborné shrnutí některých bariér od Michala Bláhy: