Jako sorry @zoul, ale tohle se da dost dobre povazovat za dalsi sarkasticky text. Muzeme jit spolecne obejmou vyvojare, co si rozbalil s rodinou darky a sel zase programovat
Jinak souznim s temi zavery (ne, ze se ma makat 18h denne), vyvyjet by se melo interne a stat by pro to mel pripravit pudu.
Dominik Metes: Během pár dní se začalo vyvíjet. Myslím, že někteří lidé začali pracovat ještě předtím, než měli smlouvy či peníze na účtě. Uvědomovali si časový pres.
Wow, no to je neuvěřitelný, co se tam dělo!! pracovat dřív, než máš zaplaceno!
Hehe Podle mě se tím myslí to, že někdo začal makat, aniž by bylo jasné, jestli mu to vůbec někdo zaplatí. Kšefty pro stát a ostatně jakékoliv větší firmy jsou tím IMO pověstné, vždycky se může něco na poslední chvíli vysypat a ze zakázky sejde.
Během diskuse u oběda s @mwenisch jsem si uvědomila, co mi na tom vlastně vadí. Já bych víc vajbila s tím, kdyby se v tom článku přiznalo:
“nestihli jsme to, protože jsme nechtěli pracovat 18 hodin denně a pod stromečkem, za zpoždění 1 den se omlouváme, ale ještě jich zbývá 20.”
Takhle se to stejně nestihlo, a ještě se vyzdvihuje heroismus programátorstva ze Slovenska, který makalo celý noci, aby bylo zpoždění jenom den. Jako ne že bych každej den zaklapávala laptop přesně v 16:30 a o víkendech ležel netknutej v kredenci, samozřejmě taky trpím tímhle nešvarem, ale vím, že je to nešvar. Hustle culture by se promovat neměla, tím míň možná ve veřejný/státní správě.
No jo, ale to by reálně znamenalo, že bychom těch 120 tisíc přihlášek museli odbavit papírově jako vloni – se všemi problémy, které s tím byly spojené. Úplně chápu, pokud se někdo rozhodne, že tomuhle scénáři chce zabránit za každou cenu.
Samozřejmě je ale naprosto špatně, pokud v tom oboru dlouhodobě panuje prostředí, ve kterém jde projekty stíhat jen za cenu nepřiměřeného nasazení zúčastněných. Sice se to rutinně děje i v soukromých softwarových firmách, už desítky let, ale dít by se to nemělo. S tím úplně souhlasím a je dobré na to v tomhle kontextu upozornit, díky.
(A mimochodem já jsem to nečetl jako „vyzvedávání heroismu“, spíš jako ilustraci toho, že to rozhodně neměli na párku a udělali, co se udělat dalo – a stejně dostali od většiny veřejnosti velkou bídu.)
Máš pravdu, ale kdyby se těch 120 tisíc přihlášek odbavovalo papírově jako vloni, nedostalo by bídu těch pět bejků, co se na tom rozhodli strhat, ale třeba Cermat nebo MŠMT = lidi, kteří za tu situaci můžou asi nejvíc.
Tenhle scénář si ovšem zas bere jako rukojmí desítky tisíc děcek a jejich rodičů… no není to jednoduchý.
Dobrý komentář Martina Mesršmída z DIA pro Rozhlas:
Státní správa má nedostatek kvalitních odborníků a je velmi závislá na tradičních velkých dodavatelích. Mimo jiné to způsobuje, že [zakázky?] se velmi prodražují a jsou to desítky až stovky milionů korun.
Nevím, jestli je tady tento projekt optimální, určitě má velkou míru dílčích nedostatků, ale velmi chválím a vítám odvahu, se kterou do toho Cermat šel. Myslím si, že by to občané měli zkusit ocenit, byť jsou chyby, které se s tím nesou. Nešlo to cestou velice drahých systémů velkých dodavatelů.
Uvidíme, jak to celé dopadne a jak celý projekt vyhodnotíme, ale já velice fandím tomu zkusit to udělat jinak. Myslím si, že bychom měli zkusit získat ve státě schopnost tímto způsobem postupovat, víc si to vzít pod kontrolu a do vlastních rukou.
Když to upřesním, tak podle mě můžeme brát jako příklad dobré praxe to, že to není nakoupené jako hotový produkt od externího dodavatele, ale je to vyvinuté týmem externích lidí řízených zadavatelem. To je podle mě zásadní posun správným směrem.
V čem bych se naopak neinspiroval jsou ty šibeniční termíny a s nimi spojené přesčasy – a zaměstnávání rodinných příslušníků
Dneska ještě vyšlo k tématu delší čtení od Petra Koubského v Enku (odemčený odkaz):
Například:
Určitě nelze tvrdit, že vývoj aplikace DiPSy je zářným příkladem použití agilních metodik. Je však ukázkou, že ve státní správě lze i v extrémně nepříznivé situaci dosáhnout rychle a za málo peněz použitelného výsledku – pokud vám nevadí, že se za to ocitnete na pranýři. Hlavní poučení je totiž až příliš čitelné: Jestli jste náhodou státní úřednice či úředník a hodláte podniknout něco iniciativního, co zlepší služby a ušetří státu peníze, rozmyslete si to pořádně. Řítíte se totiž do průšvihu.
Systém na přihlášky stál nižší jednotky milionů (počítejme 5 000 000, byť je to méně). Využilo ho 130 000 lidí. Pokud každý ušetřil 20 minut času a 72 Kč za doporučený dopis, je to 43 300 hodin ušetřeného času! Zároveň to rodičům ušetřilo 9 360 000 Kč na poštovném.
A teď udělal rozhovor s otcem a synem Krejčími, odemčený odkaz:
Z odborného pohledu je to trochu promarněná příležitost, ale pár zajímavých věcí tam padne:
Že máme 39 milionů na platy a 27 milionů na dohody, určuje ministerstvo financí. A to nám minulý rok nedovolilo mezi těmito dvěma kupičkami převést peníze – i když nám v jedné chyběly a ve druhé přebývaly. Nechtěl jsem peníze navíc. Chtěl jsem si je v rozpočtu přesunout, ale ministerstvo financí řeklo, že máme platy dost velké. Že průměrný plat 39 500 korun je až dost. To platí pro všechny státní organizace, není to jen věc Cermatu. A právě proto to ministerstvo financí nechce měnit.
Nebo:
Tento projekt ukazuje, že by bylo potřeba změnit možnosti zadávání zakázek. Já nejsem ten, kdo bude říkat, že je špatný zákon o zadávání veřejných zakázek a má se měnit. Z mého pohledu tak špatný není. Problémem jsou mechanismy, které umožňují neúspěšným firmám v podstatě na mnoho měsíců zastavit zadávací řízení. To je nešťastné. Rozumím tomu, že musí existovat opravné mechanismy, pokud některý zadavatel udělá něco špatně. Ale na druhou stranu to umožňuje komukoli zablokovat jakýkoli projekt minimálně na půl roku. I když zadavatel udělá všechno dobře. Tady je na zvážení, jestli se nenajde možnost a způsob, jak s tím něco udělat.